Možná to znáte. Malá vesnička kdesi uprostřed venkova, nedělní dopoledne a u zábradlí, ohraničujícího povědomý, místy zatravněný plácek s bílými lajnami, se těsná až nečekané množství lidí, mezi nimiž převažují muži středního a vyššího věku. Vzrušené pohledy všech směřují ke vchodovým dveřím přízemního domečku přesně na půlce druhé strany onoho plácku, a když se na nich pohne klika, ozve se dychtivé zašumění. Místní Spartak Horní Polom hostí vedoucí tým třetí třídy okresního přeboru ve fotbale a papírového vítěze celé soutěže Hvězdu Dolní Polom. Dvaadvacet borců vbíhá na hřiště, za nimi rozvážně přichází hlavní rozhodčí a dvěma náhradníkům z domácího týmu podává praporky, aby se ujali funkce rozhodčí postranních, protože ty se zkrátka nepodařilo sehnat. Pískne se a začíná boj. Prásk, domácí vedou jedna nula. V hloučku diváků, který přicestoval s hosty, to neklidně zavrní. Prásk, domácí vedou dva nula. „Fuj, holomajzny zatracený!“ ozývá se z téhož hloučku a brunátnějící tváře dávají znát, že s tímhle se tedy cestou na zápas nepočítalo. Zato mezi domácími příznivci je živo, rozradostněné hlasy horečně debatují o tom, že ti jejich kluci nejsou zase až tak špatní, a tleskající ruce pobízejí nově zrozené hrdiny v poločase do šaten, aby se tam nadechli k ještě lepšímu výkonu. Pak se znovu pískne a boj pokračuje. Prásk, domácí vedou tři nula. „To je hnus, co tady předvádíte, vy šmejdi!“ ryčí teď už jako jeden muž skupinka hostujících diváků a zhnuseně odchází ještě před závěrem zápasu přemluvit řidiče týmového autobusu, ať s nimi odjede hned a ty dřeváky nechá jít domů pěšky. Pískne se naposledy, ruce všech domácích, fotbalistů i přihlížejících, letí nahoru a Horní Polomí zní vítězný pokřik. Porazili Dolní Polom! Vzduch se tetelí s nadcházejícím polednem a všichni jsou šťastní jako blechy, vždyť vyhráli tak důležitý zápas! Světe, div se, Horní Polom porazila Dolní Polom 3:0! Ale svět se nediví, dál se klidně a nevzrušeně točí kolem své osy a pohnout by s ním mohlo nanejvýš tak pořádné zemětřesení. Svět se kvůli tomu, že se někdo trefil třikrát míčem do prostoru velkého jako fotbalová brána, prostě nezboří. To by se totiž musel bořit tisíckrát denně, vždycky když má někdo subjektivní pocit, že je středobodem vesmíru.

A ani z dlouhohrajícího debutu norských thrashmetalistů TONKA (zajímal by mě význam tohoto názvu v norštině) se svět nezboří. Ani když je to ´dlouho očekávaný´ debut (skutečně bych rád věděl kým), ani protože se na něm máme doslechnout ´velmi těžkého, velmi čerstvého a velmi intenzivního´ thrash metalu v jedinečném podání TONKA a ani proto, že TONKA má být jednou z mála skupin, která ´rozumí pravému významu slova METAL a stále udržuje jeho ducha při životě´, jak se píše v propagačním firemním letáku. Ve skutečnosti totiž tihle norové poměrně zručně mydlí obyčejný thrash metal, místy docela příjemně poslouchatelný (výborně je nazvučena a zdůrazněna baskytara), místy i celkem sympatický (to když zpěvák Teo a kapela samotná ve skladbě „Pornochild“ připomene Warrela Daneho a jeho NEVERMORE), ale přes to všechno přece jen v drtivé většině ničím nezajímavý, takový, kterého je dvanáct do kupy. Někdo by z něj ale určitě mohl mít radost (jinak by asi vydávající firma neinvestovala) a tomu někomu bych nerad kazil hudební zážitek. Jen je nutno pochopit, že svět se kvůli „…This Present Darkness…“ skutečně nepohne ani o píď, a že k takovéhle radosti takový někdo nejspíš moc nových kamarádů nenajde. V takovém případě nemám nejmenších námitek.